WOGASTISBURC.COM

Králův stůl je kámen vystupující ze skalního podloží, otesaný do zvláštního tvaru, který někteří považují za hlavu pratura, pravděpodobněji však jde o stylizovaný koňský hřbet se širokými třmeny (lavičkami) podél obou boků a s naznačenou koňskou šíji, skloněnou k zemi. I dávná tradice tyto hory se jménem koně spojuje. Chřiby mívaly starobylé jméno Hřebice nebo Chřebice, v 15. století se na kupních smlouvách vyskytoval i název Hory hříběcí. Ptolemaios uvádí pro jižní moravské i české pohoří foneticky zkomolený název Hercyn-ský les, v cizině se užíval ještě v 16.stol.

Za Velké Moravy byla krajina jižně od Chřibů významnou industriální oblastí, jak ukazují archeologické nálezy v Mikulčicích i množství keramických a železářských pecí v okolí Kyjova. Vnitřní úrodná Haná zase poskytovala dostatek potravin. Chřibské pohoří ležící mezi nimi bylo strategicky velmi výhodné pro vladařské sídlo i pro zemskou obranu. V okolních lesích se dosud nachází množství ještě neprozkoumaných zbytků skalních hradišť a opevněných vrcholů. Rozsahem budí toto opevněné území úžas i dnes.Moravský panovník byl zvolen vladyky a převzal zemi při slavnostní intronizaci, když vyzdobené sedlo s Moravským králem bylo vladyky vyneseno na tento kámen.

Dosud jsou tu stopy po uložení konstrukce nosítek tohoto sedla, na šíjové straně vidíme třikrát posouvané vysekané opěrné plošky, jak se v průběhu času měnila rozteč sedadel. Význam Ks jako intronizačního kamene byl všeobecně uznáván ještě do poloviny 20 století. Potom, bez věcného argumentu, podlehl módní vlně keltofilie a byla popřena jeho moravská intronizační funkce, např. i v turistické publikaci(1) se tato možnost uvádí jako opuštěný názor. Nedávno uvedl velmi podrobný popis tohoto objektu Štěrba,(10) ale také odmítá jeho intronizační funkci z doby Velké Moravy. Namítá, že titul krále používal až český Vratislav II. od r. 1085. Přemyslovské Čechy byly pod pravomocí císaře Římské říše, který udílel královský titul. Na suverénní Moravě byla však jiná situace. U vládce Moravy (Sáma) je uveden titul rex, (král) již ve známé Kronice mnicha Fredegarda v roce 631. V čele moravského státu stál nezávislý panovník, označovaný zprvu v domácím prostředí titulem „Knjedz moravskyj“, což byl termín mající do 9. století na Moravě stejný význam jako latinské rex. A již v průběhu 9. stol. vznikl na Moravě i jeho slovní ekvivalent Kralˇ (psal se glagolicí s jeříkem u koncového písmene l) (11). Rostislav je ve všech soudobých pramenech titulován rex, v arabských cestopisech malik (tj. král). Svatopluk má v Perské kronice dokonce titul padišáh, tj. král králů, čili vlastně císař, latinsky imperator, k němu Svatopluka přirovnávaly i prameny českého původu. To se zakládalo na privilegiu Industriae tuae, uděleném Svatoplukovi papežem Janem VIII. dne 29. června roku 880. V něm byl Svatopluk nazván „unicus filius“ (jedinečný syn), což byl titul vyhrazený císařům, viz např. diskusi na str. 161 Havlíkovy Kroniky (11). Jak víme, snahy o vytvoření „Třetího císařství“, které by bylo jakýmsi nárazníkem mezi Římem a Byzancí však nakonec neuspěly. Tradiční název kamene má zřejmě zcela racionální základ. Za pozornost však stojí, že název zaznamenaný v zakládací listině velehradského kláštera používá termín „Králuóv“, tj. množný tvar, tedy „stůl králů“. Zde se však pokusíme podložit intronizační funkci kamene Králův stůl i jeho časové zařazení výhradně pomocí znaků, které jsou tu vyryty.

Použité znaky a písmena.

Že jsou na kameni vysekány znaky je nepochybné, stejně jako skutečnost, že většina z nich má starobylý původ. Již dlouho je známo, že k zápisům bylo použito několik druhů písma. Je tu řada runových znaků středověkého futharku (Název písma vznikl spojením počátečních písmen, FUThARK, podobně jako naše ABeCeDa). Toto starobylé písmo se používalo u tzv. barbarských národů ve střední Evropě od druhého až do devátého století po Kr. a v severní Evropě do šestnáctého (ve Švédsku sporadicky až do devatenáctého) století. Z futharku se vyvinula latinka, řecké a hebrejské písmo a jiné soudobé abecedy. Znaky futharku mají starověký původ vedoucí k Féničanům a zřejmě i do mnohem dávnější minulosti. Jejich genialitou je zavedení významu slabik a hlásek vedle původního slovního významu. Proto se rozšířily po celé Euroasii a byly nalezeny dokonce i mezi indiánskými petroglyfy na skalních stěnách řeky Colorado, kam je snad přinesli dávní migranti ze severoasijského kontinentu. Znaky jsou dobře objasněné, i když zájem o ně byl po druhé světové válce utlumen, vzhledem k jejich zneužití nacistickou idologií. Skutečnost, že mají funkci hlásky nebo slova někdy komplikuje jejich čtení. Jak se nám ukázalo, na Ks jsou futharkové znaky použity převážně v jejich slovním významu. Naši pozornost upoutal zvláště futharkový znak zapsaný na Králově stolu v tzv. stingované formě, je to přehláska s výslovností „Ng“. Ukázala se velmi užitečnou pro datování zapsaného textu. Nebylo dosud známo, že se na Ks nachází i ideogramy, používané na Dálném východě. Tyto tzv. čínské stylizované znaky vyjadřující celé slovo mohou pocházet z velmi vzdálených tradic. To se týká velmi přesně vyznačeného ideogramu dai, znamenajícího pána (velmože, vladaře). Je dosud v oficiálním souboru čínských znaků (Čína jej má i v současném větším názvu, ve smyslu že tam vládne lid) a užívá se i v Japonsku(5). Jeho použití na Králově stole může být tradicí pocházející z původní vlasti, odkud byli Slované vytlačeni při stěhování národů. To má i filologickou podporu, titul velmože župan, který je dokonce pokládán za příspěvek kulturního prostředí Velké Moravy ke staroslověnštině(12), má také původ v čínském oslovení pána, šu-ban. Tedy jak znak vládce nalezený na Ks, tak jeho titul používaný Moravany té doby, mají shodný původ na asijském východu. Futharkový symbol vladaře ve formě přehlásky „ng“ je mnohem mladšího původu, na Moravu byl zřejmě převzatý ze sousední Franské říše. Je dost možné, že je tu jako podpis za vládce zvoleného franského Sáma. Použití starobylého znaku dai v zápisu na Ks však ukazuje, že volba hlavy, mluvčího, nebo vládce moravských velmožů, měla tu již dávnější tradici. Kdyby byl zápis vytvořen až při volbě Sáma, bylo by logické použít novější (futharkový) symbol vladaře. Jsou tu však ještě dva další čínské znaky, které neleží v řadě souvislého textu a jsou vzhledem k prvnímu o 90° otočeny, ty mají asi původ z doby mongolského vpádu a bude o nich ještě pojednáno. Piktogramy, originální schematické obrázky, jsou na Ks častým typem použitého písma. Jsou typické pro grafické vyjadřování starých Slovanů. Z dobové literatury je známo, že před zavedením glagolice používali črty a vruby. Pod názvem črty jsou zřejmě míněny piktogramy, schematické originální nákresy, symbolizující určité jméno nebo slovo. Nejedná se o standardní znaky, proto musí být piktogramy velmi názorné, aby se daly správně přečíst. U abstraktních slov bylo nutné použít více „črtů“, vidíme to na slově „osedlání“ které tu zřejmě má význam „intronizace“. Piktogramy na Ks jsou velmi zdařilé, např. zobrazení ptáků má zřejmou uměleckou hodnotu. Rytí do kamene vyžaduje zjednodušení, přesto dobře rozeznáme plavající labuť (u ní je symbol křtu, trojitá vlnovka ukončená křížem, připomíná později užívaný tvar který je dnes na Slovenském znaku), letícího čápa nebo stojícího snad dropa či jeřába. Jeden z piktogramů znázorňuje žebřík (pozn.1). Piktogramy napsané na Ks pravděpodobně mají většinou význam osobního jména, účastníka zaznamenané události. Nalézá se tu, s určitou nejistotou, také neumělý znak řecké abecedy, omega. Významné jsou však kříže, umístěné v úvodní části textu. Na kameni také nechybí ani stopy po činnosti „turistů“ dvacátého století, iniciály jmen, nápisy a letopočty. Bohužel někdy porušují původní text (dva z tří křížů popsaných v roce 1903 dnes překrývá letopočet 1918, dají se však ještě rozpoznat). Mezi identifikovanými znaky nebyla nalezena písmena glagolice, používané na Moravě až po příchodu sv. Cyrila a Metoděje, tj. po roce 863. Nejsou tu ani znaky keltské abecedy Ogamu.

Pravidla čtení a časové zařazení znaků.

Runové texty na kamenech bývají krátké a jsou jen výjimečně srozumitelné, protože málokdy tvoří řadu slabik. Navíc výslovnost znaků se v průběhu času měnila. Většinou proto chybí časování, skloňování, určení rodu a odlišení jednotného a množného čísla. Zápisy byly jen jakousi mnemotechnickou pomůckou pamětníka, který podrobnou zprávu předával ústním podáním. V odlišných jazycích se runové znaky s významem slova samozřejmě vyslovovaly různě, ale používala se synonyma s univerzální začáteční slabikou, což by mohlo platit i pro slovanského pisatele. U futharku nebyl jednotný směr psaní, ale většinou se psalo zleva doprava. Konec se někdy vyznačoval zvětšeným, nebo úhlově otočeným znakem. Takovým je na Ks snad písmeno omega, je větší, otočené o 90° a ukončuje souvislý text. Obsah zprávy mohl být takovým ukončujícím znakem i chráněn proti neoprávněným doplňkům. Pro nás je důležité, že některé znaky futharku byly od konce šestého století doplňovány tečkami, tzv. stingovaný futhark. Původní futharková abeceda obsahovala 24 písmen, během doby se některé z nich staly zbytečnými protože vyjadřovaly neužívané přehlásky. Přibližně od roku 800 se proto futhark zjednodušil na šestnáct písmen. Mezi zrušenými přehláskami je i znak „Ng“. (8) To je velmi šťastná okolnost, která umožnila datování textu. Tento znak je napsán ve stingovaném tvaru. Proto nemohl být vytvořen před rokem 600, kdy se ještě stignace nepoužívala, ale ani po roce 800, kdy tento znak futhark již vypustil. Zápis tedy určitě pochází z období slovanského osídlení Moravy a navíc z období, o němž je v kronikách jen velmi málo zpráv. Pokud jde o osoby, ke kterým se vztahují piktogramy a futharkové zkratky osobních jmen, můžeme odhadnout že společenským postavením patřili k nejvyšší vrstvě vladyků (Poznámka 2).

Struktura a smysl zapsaných zpráv.

Zmíněný stingovaný runový znak „Ng“ (obr. 19) je umístněn mimo souvislý text vpravo nahoře na „hřbetu“ kamene. Je to na stejné straně jako jsou znaky a piktogramy ostatních osobních jmen. Pokrývají plochou hřbetní část kamene s mírným sklonem od pomyslné příčné čáry oddělující hřbet od šíje stylizovaného koně. Přehláska „Ng“ se u slovanských jazyků nevyskytuje a u ostatních jazyků v Evropě nebývá na začátku slov. Při hledání výslovností tohoto znaku se však ukázalo, že u národů blízkého východu se četl jako „F“ (Feh) nebo podobně znějící „Peh“. Tak se tento znak (kaligraficky pozměněný) čte i dnes v hebrejském písmu. Je možné, že jméno ukrývající se pod tímto znakem začíná hláskou „F“. Pro Slovany je to opět hláska, kterou osobní jména v první slabice nemívají. Vyskytuje se buď u slov převzatých nebo se záporným významem (např. „fuj“, „fujavice“ atd.). Pro hlásku „F“ má futhark i běžnější formu, podobnou latinské abecedě. Může být důvod proč byla použita odlišná varianta tzv. „freya“, má totiž několik důležitých slovních významů. V původním významu je symbolem rodu, (může tak znamenat dynastii), nebo toho kdo řídí komunikaci, tedy mluvčího. Ve středověku byl používán i jako symbol vládce. Na svém trůnu jej měl např. vyznačen i Karel Veliký. V chřibských lesích se nalézá množství zbytků skalních opevnění, násypů a ohrazených sídlišť. Na jednom z nich jsme našli kamenné sedadlo které také má tento stingovaný znak „Ng“ vyznačený na zádové opěrce (Obr. V.). Národů s počátečním písmenem F není ve střední Evropě v období od šestého do osmého století mnoho, ze sousedů přichází v úvahu jen Frankové. Historicky doložených událostí na Moravě, vztahujících se k tomuto období také není mnoho. Vlastně jen jedna, sjednocení slovanských kmenů pod franským kupcem Sámem, který se někdy v roce 623/624 postavil do čela moravských kmenů a uštědřil Avarům, kočovným bojovníkům dotírajícím z oblasti dnešního Maďarska, zdrcující porážku. Velmi se proto nabízí nějaká souvislost s tzv. Sámovým „sjednocením“ slovanských kmenů na Moravě. Kromě možného jména Franka a podpisů vladyků, zbývá jen málo znaků tvořících vlastní text zprávy. Ta zřetelně začíná vlevo nahoře na „šíji“ a pokračuje směrem vpravo. První je kříž, pak následuje znak vody (obr. 1 ) a další tři kříže. Je to zřejmá symbolika křtu a naznačení tradiční formule „ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého“ (staroslověnsky „Vo imja Oca i S´na i svjatágo D´cha“). Takový úvod nemusí překvapovat, nejen Frankové, ale i řada slovanských vladyků byla v době vzniku nápisu již křesťany (pozn. 4). Dokonce při podrobné prohlídce uvidíme, že vlevo asi uprostřed futharkového symbolu vody jsou další tři drobné rovnoramenné křížky, zřejmě tvořily ještě starší křestní symboliku. Domníváme se, že ty patří k době kdy tu byl jen krevní kanálek. Sloužil k zachytávání krve obětovaných zvířat kterou se účastníci oběti označovali. Z takové praxe se odvozuje jméno germánského kmene Markomanů, předků dnešních Bavorů. Tato výrazná rýha, vedoucí shora dolů vlevo po šíjové části původně pohanského obětního kamene, (mohl být případně užíván již předchozími Kelty) byla přidáním spodního háčku a třemi křížky upravena na symbol křestní vody a kámen tak posvěcen pro užívání prvními křesťany. To se mohlo stát již ve 4 – 5 stol. u předslovanských obyvatel Moravy, můžeme připomenout historicky doloženou křesťanskou královnu Markomanů visigótského původu Fritigil, (pozn. 3). Tato úprava však mohla být provedena i později (v 5 – 6 stol.) po příchodu prvních Benediktínů, poslaných papežem Řehořem Velikým evangelizovat pohanskou Evropu. Po nich tu nedaleko snad zůstal kámen zvaný Mýto, s vyobrazením medailového kříže sv. Benedikta (v jehož spodní části se nalézá, jako podpis kameníka, podobný drobný rovnoramenný křížek) a snad i erodované skalní biblické plastiky tematicky odpovídající invokacím řádové medaile Benediktínů, podrobnosti o nich uvádíme v samostatném sdělení. Velmi zajímavá je následující dvojice znaků stojících vedle sebe. Nejdříve je kratší svislá čára, pokud je runovým znakem, má slovní význam trvalý, stálý, i zamrzlý (obr.2). Je následována opravdu starobylým a překvapivým ideogramem, čínským třístrokovým (píše se třemi tahy štětce) znakem s významem velký, mocný, vládnoucí (obr.3). Pokračující znaky jsou uspořádány ve spodnějším řádku, ale začínají již u znaku vody, výrazně protaženém směrem dolů. Budeme je číst zase zleva doprava. První znak může znamenat osedlat, protože je to piktogram třmene stínově zdvojený (obr. 4). Následuje piktogram hřbetu (hory nebo koně,obr. 5 ) a o řádek níže je připojen futharkový znak ve tvaru X, symbolizující dar nebo přátelství (obr. 6). Text je ukončen větším a neumělým písmenem omega, otočeným o 90 stupňů vpravo. Poněkud níže pak najdeme znak futharku pro počátek (obr. 7) a na opačné, hřbetní straně zcela pod jmény-podpisy znak se smyslem po celý čas, po celou dobu (obr. 8). Pro tento znak tvořený jakoby dvojicí písmen „v“ proti sobě položených, lze navrhnout čtení pomocí staroslovanského souvětí na viki vikiv, dnes používaném ve tvaru na věky věků. Původní slovní význam tohoto znaku obsahoval časové omezení, celou, ale určitou dobu, nikoliv dobu nekonečnou. Není známo jestli při volbě moravského vládce šlo o čas dohodnutý, třeba dosažený věk nebo jakési volební období, nebo to byla volba celoživotní. Ze souvislostí je však pravděpodobné, že původně, snad až do Mojmíra I., který je pokládán za zakladatele dynastie, se nejednalo o dosazení vládnoucího rodu. O téměř demokratických vztazích panujících mezi slovanskými vladyky mají zprávy i byzantské prameny. Jak již bylo konstatováno, na kameni jsou další dva, možná i tři (podle shodné hloubky rýh, třetím může být číslovka jeden, šikmá čárka) čínské znaky. Na hřbetní části je vysekán (s určitou nejistotou) málo výrazný pětistrokový znak „Sen“ (obr. 9), který má význam obsadit, dobýt (6). Na šíji je však velmi zřetelně a přesně vyznačen třístrokový symbol „Zan“ (obr. 10) znamenající horu (7). Znaky na šíji jsou o něco větší a dá se říci že jsou více zahloubeny. Jsou psány pravděpodobně směrem zdola nahoru po šíjové části. K původnímu textu zprávy zřejmě nepatří. Bude to „podpis“ tatarských bojovníků, jejichž početná armáda ve 13. století plenila Moravu pod vedením mongolského kublaj-chána Batu, vnuka Čingis-chána. Asi byli překvapeni když tu našli srozumitelný znak používaný pro svého vladaře a tak se připojili nápisem, že pro něj tuto horu dobyli. Je možné, že původní znak „Dai“ nově prohloubili, je totiž hloubkou podobný jejich přidaným znakům. A kolmé uspořádání jejich zápisu jako v křížovce využívá původní slovanský znak. Přidaná čárka mezi znaky dodává jejich zápisu smysl, že tu horu jedinému( = svému) vladaři dobyli. Prozrazuje je však úhlové postavení prvního znaku, který je psán vodorovným směrem, stejně jako celý původní slovanský text, zatímco mongolská zpráva je na něj přibližně kolmá a používá znaky otočené o 90°. Znak „Iči“ znamenající číslovku jedna (vložená čárka), by měl být napsán vodorovně vzhledem k znaku „Zan“. Tím by se však stal kolmý ke znaku „Dai“ a souvětí by pozbylo smysl „jediného vladaře“. Pisatel to vyřešil tak, že čárku orientoval úhlopříčně. Čínské znaky se však při psaní navzájem zásadně neotáčejí, vznikaly by obtíže při jejich čtení a někdy i ztratil původní smysl (např. znak číslovky tři otočený o 90° změní význam na řeku). Vložená čínská číslovka částečně zasahuje do staršího piktogramu „hřbetu“ (viz obr. 5.), který je na druhé řádce původního slovanského nápisu. Podobně jako u znaku „Dai“ je více prohloubena, než ostatní rýhy piktogramů. Prohloubení znaků a překrytí textů jasně dokazuje, že mongolský nápis je novějšího původu. Na Králově stolu jsou tedy dvě zprávy. Pro doklad velkomoravské intronizační funkce kamene je důležitá ta starší, slovanská, oznamující volbu vladaře. Doplňuje ji řada osobních značek vladyků, které jsou všechny umístněny na opačné, hřbetní části kamene. Co se týká dohody vladyků, pak může překvapit že moravští páni chápali své postavení demokraticky. Zůstávali trvale svobodnými župany a v zemi vládli skrze jednoho přítele, který je jakoby zastupoval. Suverenita (a vlastnictví) jednotlivých rodových území, zřejmě zůstávala vladykům, nikoliv králi. Můžeme se domýšlet, zda symboly zapsané na hřbetní části Ks patří vladykům v postavení účastníka volby, nebo jen vladykům zvoleným, aby v určitou dobu byli v postavení hlavy a formálního vládce Moravy. Je-li mezi jmény i podpis Sáma (znak Ng), jenž nebyl moravským vladykou, pak je pravděpodobnější druhá varianta. V době mezi léty 600 – 800 se mohlo na trůnu vystřídat i několik desítek vladyků, což je v číselné shodě s počtem uvedených jmen. Volících vladyků by za tu dobu muselo být stovky i tisíce. Králův stůl je jediným, aspoň částečně „písemným“ svědkem toho období moravské historie. Zaslouží si určitě naší vážnosti. Angličané kdysi ukořistili podobný intronizační kámen Skotům a vložili si jej do svého královského trůnu. Pak po mnoho století o něj byly vedeny spory a Skoty to stálo velké oběti než si vynutili jeho navrácení. Prohlásit intronizační stolec moravských králů za keltský vizír a zpochybnit jeho intronizační význam v moravské historii je něco podobného krádeži. Snad tato studie poslouží k formálnímu „navrácení“ Králova stolu, dnes asi jediného dochovaného atributu Moravského království, jeho pravým vlastníkům.

Čtení textu.

Podle pramenů se runové záznamy četly před shromážděním slavnostním způsobem. Pro zvýšení přesnosti jej obvykle četlo, nebo i zpívalo, více osob součastně. Tito pamětníci, „starci“, nejprve posluchače upozornili táhlým výkřikem „Eéééj“ aby se zástup utišil a upoutala se jeho pozornost. Pak pokračovali úvodním „hle“ (pohlédněte, to se nám zachovalo ve starobylém spojení „ejhle“). Následoval volný a osobitý úvod (proglas) a teprve pak čtení vlastní zprávy. Tady se úzkostlivě drželi přesného znění zapamatovaného od předků. Běda kdyby něco změnili, to by mohli být své čestné funkce zbaveni. Jak mohlo znít jejich čtení zápisu na Královu stolu? Tu se dostáváme se na tenký led „literární tvorby“. Řada pamětníků je dávno přerušená a bez nich se nedá sestavit přesné čtení textu z heslovitých znaků. Většinu skutečných jmen vladyků zvolených do čelné funkce se již asi nikdy nedovíme. Na druhou stranu, smysl zapsané zprávy se nezmění ani kdyby některé popsané symboly byly z textu vypuštěny. Základním zůstává sdělení, že byl osedlán hřbet země Moravy zvoleným vládcem. To je nepochybné sdělení aktu intronizace. Můžeme se však pokusit o podobu dobového čtení. Bude to trochu podobné historickému románu stavícímu na strohosti historických dat. Víme že je snadné zneužít tzv. krásnou literaturu k černobílému vidění dějin. Naštěstí, toto naše čtení i kdyby nebylo přesné, asi nikomu nemůže uškodit. Tak to zkusíme (kursivou je vyznačeno domyšlené spojení znaků textu, v závorce je vysvětlující poznámka nebo odkaz na příslušný symbol):

Eééééj! Hle: (Volně vytvořená předmluva)* Všichni, kdo rozumíte slovům, bratři Slované! Pohleďte na tento hřbet naší velké země Moravy. Je tu zapsána volba vladaře a jména našich králů. Slyšte a pamatujte si ta slova:* „My křesťané (+) vodou (1) pokřtění ve jménu Otce (+) i Syna (+) i Ducha svatého (+), stále (2) svrchovaní vladykové (3) jsme osedlali (4) hřbet (5) Moravy přítelem (6), Frankem (19) Slavníkem (12) Veleslavem (13) Hórvátem (15) Hruboslavem(14) Němoslavem (11) Žlebceslavem (15) Čápovcem (16) Jeřábcem (17) Labuticem (18) … Mojmírem, Rastislavem, Svjatopulkem a dalšími… ( nečitelné osobní piktogramy) Co jsme tu začali (7) ať trvá na věky věků (8) “.

Závěr

Pískovcový kámen lidově nazývaný Králův stůl pokrývají vyryté záznamy provedené futharkovými znaky i originálními piktogramy. Mezi nimi se nalézá i futharkové písmeno s hláskovým významem přehlásky „ng“, mající slovní význam mluvčího nebo hlavy rodu, ve středověku i vladaře. Toto písmeno je provedeno ve stingovaném tvaru, kdy uzavřené obrazce futharkových znaků jsou doplněny tečkou. Taková kaligrafická úprava se však začala používat až po roce 600. Navíc tento znak byl již kolem roku 800 v Evropě vypuštěn z futharkové abecedy, spolu s jinými nepoužívanými přehláskami. To ukazuje, že text musel být vytvořen v období mezi roky 600 a 800, tedy jistě slovanskými obyvateli Velké Moravy. Futharkový a piktogramový nápis v čele kamene tu sděluje, že nezávislí pánové (vladykové) osedlali hřbet (koně, hory nebo celé země) přítelem. Záznam tedy oznamuje volbu vládce země a nepochybně dokazuje dříve historicky uznávanou intronizační funkci tohoto kamene. Použití symbolů křtu (znaku vody a tří křížů) ukazuje, že v té době již moravští vladykové byli křesťany. Na kameni se však nachází další, zřejmě ještě starší symbolika křtu, tři drobné křížky uprostřed vlevo vedle čelního, původně asi krevního, kanálku starého obětního kamene. Tehdy byl snad i tento kanálek doplněn ve spodní část zpětným háčkem, čímž z něho vznikl futharkový symbol vody. To může pocházet z ještě dřívější, možná i předslovanské doby, kdy kámen byl prvními křesťany (snad Markomany, viz pozn. 3) posvěcen pro používání v christianizovaném prostředí. Ve slovanském nápisu je pro označení pána (velmože) použit čínský ideogram, znak dai. To nemusí nepřekvapovat, protože stejný původ má i staroslovanský název pána „župan“ který filologové považují za odvozený z čínského ekvivalentu „šu-ban“. To dokládá dávný kontakt našich předků s asijskými, pravděpodobně mongolskými kmeny. Horní „hřbetní“ strana kamene je zřejmě pokryta znaky zvolených vládců, většinou ve formě originálních piktogramů. Mají však v úvodu futharkový znak pro začátek a jsou ukončeny znakem s významem po celý čas, nebo na věky věků. Kromě tohoto nápisu je na kameni ještě další zápis čínskými znaky s významem že hora byla obsazena jedinému pánovi. Domníváme se, že tento zápis pochází z poloviny 13. stol., kdy Morava byla pleněna mongolskými bojovníky pod vedením Čingis-chánova vnuka Bati. Tento zápis je kolmý na původní text, ale jako v křížovce využívá jeho původní čínský znak Dai. Přidané znaky jsou však k němu úhlově pootočeny o devadesát stupňů, což není u čínského písma obvyklé. Prozrazuje to, že tento znak pána byl zřejmě součástí dřívějšího, horizontálně psaného slovanského textu. Nedaleko Králova stolu se nachází kamenné sedadlo se stejným znakem vladaře „Ng“ jaký je i na Královu stolu a navíc se schránkami ve tvaru vladařských insignií, rohu pomazání a tzv. labaru, na který vladykové skládali vladaři přísahu. To vše nasvědčuje tomu, že se tu nacházíme v důležitém velkomoravském mocenském centru.

Poznámky

(1) Nedaleko Králova stolu na kopci Sklepisko se nachází opevněný vrcholek, v jehož skalním podloží je vydlabána svislá jáma, asi 4 m hluboká o půdorysu kolem 6 m2. Mohla sloužit jako zásobárna, nebo i vězení. (V nedávnější době její část byla prohloubená na cca 10 m snad nějakými hledači pokladů). Dovnitř se vstupovalo žebříkem, v té době to bylo dost jedinečné dílo a pro vlastníka se mohlo stát i součástí příjmení, (jeden z nejstarších moravských šlechtických rodů měl přídomek „ze žlabku“, jeho bavorská větev dokonce používá tvar „auf graben“, tj. z hrobku). (2) Domníváme se, že vojenská družina snad každého většího vladyckého rodu měla v Chřibech obsazenu určitou část opevněného území, kde žili, chovali koně a prováděli vojenský výcvik. Odtud mohli být dobře nasazeni do bojů, když to potřebovala situace na Moravě. Proto nalézáme na tomto území tak velké množství opevněných vrcholů a skalních pevnůstek i se stopami náspů a ohrazených vodních pramenišť. Také Svoboda(2) soudil, že v Chřibech ležela (na hoře sv. Klimenta) ta „Stará pevnost Rastislava“ podle kronik nepodobná všem ostatním známým. V každém případě v Chřibech u Králova stolu se volil a intronizoval vládce Moravy, v nejstarších dobách snad jen jako zástupce a mluvčí ostatních, stále svobodných a suverénních vladyků. Není pravděpodobné, že by se slavnostní intronizace konala v místě příliš vzdáleném od vladařského sídla. (3) Pověstný Sámo byl Frankem, máme tak jedno významné neslovanské jméno s počátečním písmenem F. Historicky je doložena také královna Fritigil, křesťanka, která přicestovala ze středního Podunají do Milána za biskupem sv. Ambrožem v roce 397. O tom se dochoval dopis sv. Pavla z Noly adresovaný sv. Augustinu.(4) Dnes její sídlo kladou na svá území i ostatní země, které z části leží na tomto teritoriu, tj. Rakousko, Bavorsko a Maďarsko. Byla národností Visigótka, podle B. Balbína ovdovělá manželka markomanského krále Gabina VII. Žila asi dvě století dříve než na Ks vznikl znak „Ng“. Je pokládána za „prapůvod“ legendárních „Libuší“, žen-vládkyní, které mnohé šlechtické rody uvádí na začátku svých rodokmenů. Pozoruhodné však je, že existuje také nápis na náhrobku tourského biskupa sv. Martina (k roku 397) který uvádí Slovany ve výčtu národů na středním Podunají které byly jeho přičiněním „pojaty ve zbožnou Kristovu smlouvu“(11). To je vlastně první, i když nejistá zpráva o slovanských křesťanech na moravském území když tu žili společně s Kvády a Markomany (předky dnešních Bavorů) a snad i jejich královnou Fritigil. Pokud to má spojitost s úpravou starobylého krevního kanálku na tvar futharkového symbolu vody a jeho doplnění třemi drobnými křížky, jak to vidíme na Králově stolu, pak by se skutečně mohlo jednat již o 4 – 5 století. (4) Autor Fuldských letopisů uvádí, že Sámo byl křesťan, ale jako vládce Slovanů přejal jejich (rozuměj špatné) mravy a měl 12 manželek. Na Moravě v té době misijně působil i benediktínský biskup sv. Amand, který pro kritiku krále Dagoberta I.musel odejít z Franské říše. Že část vládnoucí vrstvy slovanských kmenů v této době již přijala křesťanství, vyplývá i z Kristiánovy Legendy o umučení sv. Václava, kde je známá věta: „Morava, země Slovanů je jak víme a věříme, křesťanská již od dob Augustina, učitele velebného“ (tj. od 5. stol.). To bylo poněkud zveličené, pokřtěna byla zřejmě jen část, nejspíše vládnoucí vrstvy obyvatel, viz předešlá poznámka (3). Úplné přijetí křesťanství nastalo až po Cyrilometodějské misii, která zavedla vhodné písmo a biblické překlady do lidového jazyka. Křesťanská pověst Moravy však byla již dříve nepochybná, např. když Pribina žádal Franky o pomoc proti Mojmírovi, odpověděli, že nepůjdou pomáhat pohanům proti křesťanům. (5) Na mnoha místech chřibských kopců se nachází stopy opevněných osídlení se zachovaným jakýmsi ústředním kamenným sedadlem. Našli jsme jedno kde na čelném místě opěradla kamenného trůnu je zřetelně vyznačený stejný stingovaný znak, jaký je na Ks. (viz Obr. IV). Zaslouží si jistě další pozornosti jako možné „sídlo“ alespoň toho intronizovaného vládce, jehož znak je zapsán na Královu stolu.

Literatura

1. Průvodce“ „Naučná stezka Modřansko“, vydavatel obec Modrá v r. 1998
2. Jan Svoboda, Přes propasti věků, Vyšehrad, 2004,
3. Idem, viz. dopis P. Usmaruse ze dne 21.5.1556 adresovaný Ignaci z Loyoly
4. Migne, Patrologiae t.XIV, c.36, Paříž 1845
5. A Quide to Reading and Writing Japanese, str.19. znak DAI. Vyd. Cherles a Tuttle Tokyo, 1981
6. Idem, str. 198 znak SEN
7. Idem, str. 22, znak SAN, ZAN
8. Lars Magnar Enohsen, Runor, 1960, via překlad Runy, BD art, Praha 2003D. V. Barrett Runy vyd. Ikar Praha 1998
9. D. Třeštík, Vznik Velké Moravy, Nakl. LN, Praha, 2001
10. Stanislav Štěrba, Astronomické souvislosti Králova stolu, Archeologie Moravy a Slezska, 3, 2003
11. L.E. Havlík, Kronika o Velké Moravě, str. 256, vyd. Blok, Brno, 1987
12. L. Pacnerová, Jazyk Cyrilometodějské mise, Sborník velehradský, 1/1992 str. 33, Historická.společnost Starý Velehrad, 1992

Nejdůležitější znaky obou „zápisů“ jsou níže ukázány ve žlutě ohraničených elipsách.

Zápis čínskými znaky „hora jediného pána“, pochází zřejmě z doby tzv.tatarského vpádu.

Piktogram tvořený dvojicí třmenů a obloukem má asi význam osedlání ve smyslu intronizace.