WOGASTISBURC.COM

SLEPÁ ULIČKA
Generace historiků hledaly „Velehrad“, Velkomoravskou metropoli, podle písemných památek. Když V. Hrubý objevil v roce 1947 první velkomoravskou kamennou stavbu ve Starém Městě u UH a později byly nalezeny další v Pohansku, u Břeclavi a Valech u Mikulčic, vzniklo velké nadšení. Očekávalo se, že to budou archeologové, kteří podají nepochybné důkazy o místě hlavního města i jeho katedrálního chrámu. Názory odborníků na možné sídlo moravských králů, Mojmírovců, postupně silně polarizovaly mezi zastanci Starého Města a Valů u Mikulčic. Vzájemná kritičnost měla také své klady. Odhalila slabiny obou míst. Komplexní hodnocení žádného z těchto míst není v souladu s písemnými památkami. Velehrad, sídlo Rostislava popisovali letopisci jako velké město, větší než Nitra. Ta podle archeologického výzkumu měla více než 50 ha mohutnou hradbou opevněné plochy, tisíce hrobů, množství keramických pecí a známek výrobních objektů. Byla to skutečně aglomerace městského typu. Vedle toho je pouhých 8.5 ha Valů u Mikulčic příliš málo na město. Také Staré Město se svými 40 ha nebyla významnější lokalita než Nitra. Archeologicky zde byla prozkoumána konstrukce opevnění. Hliněné náspy zpevněné kůly. Tato palisáda byla neúplná a spoléhala na vodní a bažinaté plochy. Nemohla to být nevýslovná a nedobytná hradba Rostislavova města, která udivovala souvěké letopisce.

Další rozpaky způsobuje datování obou těchto lokalit. Písemné prameny popisují Velehrad v první polovině devátého století jako velmi staré, doslova antické město. Zatím co Nitra má prokázanou kontinuitu od počátku slovanského osídlení, zejména bohatou keramikou pražského typu, Valy u Mikulčic i Staré Město jsou mladší. Písemné prameny informují také o tom, že sídlo Rostislava mělo nějaký výjimečný vzhled. Bylo prý „nepodobné všem ostatním i nejstarším od doby antiky známým“. Obě navrhované lokality nemají nějakou zvláštní podobu. (obr. 01)

Pokusy vysvětlit tyto nesrovnalosti vedly k názorům, které řečeno slovy historika L. E. Havlíka mají blíže k novým legendám, než k historické pravdě o Moravě. Jedno je však nesporné. Širší území, vymezené nálezy největších známých pevností Velké Moravy, nálezy největšího počtu mečů, zlatých a stříbrných šperků, největších mohylových pohřebišť a atributů jezdeckých družin tvoří oblast ústředí moci. V tomto území lze právem Velehrad hledat. (obr. 02.)

Cesta na Velehrad podle popisu perských kupců

Asi v letech 912 až 913 vzniklo dílo připisované Abú Omar ibn Rustovi z Isfahánu, „Knihu vzácných drahokamů“. Zachoval se jediný exemplář, uložený v British Museum (sign Add 23478). Popis je stručný, ale poměrně přesný. Pro nás má význam hlavně úsek po překročení řeky Tisy k Velehradu: …“a další řeka je Ister“, tedy Dunaj. Ten nepřekročili, ale uvedli, že na druhém břehu jsou Uhrové. Tomu odpovídá Vácovské ohbí Dunaje. Na tomto místě se dostali na nejstarší známou evropskou komunikaci, sledovatelnou depoty bronzů až k brodu přes řeku Moravu u Holíče. Podle nálezů kupeckých depotů zrekonstruoval tuto trasu Št. Janšák. Asi v polovině cesty míjeli Nitru. I to nám zapsali: „Na počátku území Slovanů je město zvaní Váb Nít“. Denní trasy odhadují odborníci na 20 km. Cílem cesty byla „…hora ze které vytéká voda … a k té hoře je cesta (od Dunaje) deset dní členitým územím bez (jiných) cest…“ (obr. 03.)

Po 200 km od Dunaje skutečně dosáhli moravní řečiště u Holíče a Hodonína. Následující text má důležité upřesnění: “…Další území je rovinaté a lesnaté a oni žijí ponejvíce v těchto lesích… Sídlo Svatoplukovo je uprostřed (této) země Slovanů“. Nejvyšší bod ve středu roviny mezi řekami Moravou a Kyjovkou je vyvýšenina Náklo (265 m n/m). Na vrcholu Nákla je několik artézských výronů, které zde vymlely obrovský kráter, přístupný od severu. Dnes jsou již slabé vlivem poddolováním při těžbě lignitu, vyčerpáním ložisek uhlovodíků, jejichž tlak způsoboval artézské napětí vody a také intenzivním čerpáním pitné vody pro okolní obce. Byl to cíl jejich cesty? Hora ze které vytéká voda? (obr. 04.)

Doslovný překlad popisu Svatoplukova města

Podrobný překlad popisu Velehradu od ibn Rusty publikovaný např. Havlíkem zní takto: „Nejvznešenější a nejčelnější je mezi nimi ten, jemuž říkají vládce vládců a nazývají ho Svatopluk. Má větší moc než župan a župan je jeho zástupce. Tento král vlastní nejlepší koně a jeho pokrm se připravuje jen z kobylího mléka. Má dobrá, pevná a drahocenná brnění. Město, ve kterém sídlí, se nazývá Džrwáb. V každém měsíci se v něm konají po tři dny trhy a při nich nakupují a prodávají. V jejich zemi vládne tak tuhá zima, že lidé si musí vykopat obydlí pod zemí, která přikryjí střechou ze dřeva podobně jako u křesťanských kostelů. Potom na ni naházejí hlínu a každý vejde dovnitř se svou rodinou. nanosí tam dříví, rozdělají oheň a kameny polévají vodou až se rozšíří pára a obydlí zahřeje. Potom si svlékají šaty a zůstávají v tom obydlí až do jara.“ Množství polemik tohoto textu by zaplnilo slušnou knihovnu. Od výkladu názvu Džrwáb až po úvahy o kozáckém nebo iránském původu Svatopluka, když pil kumys. Ku podivu vláda tuhé zimy, kterou přežívali nahatí Moravané pod zemí, byla, jako úsměvný a nepochopený popis sauny, akceptována. Dílo vydal de Goeje roku 1889. Část o východní pak Evropě rusky Chvolson v St. Peterburgu, maďarsky Kún v roce 1900, polsky Lewicky a česky I. Hrbek ve svém souhrnu Magnae Moraviae fontes historici. Zaráží, že český překlad vznikl postupnou transkripcí. Arabský text má pro každou hlásku čtyři odlišné znaky, podle toho, je-li na začátku slova, uprostřed, na konci, nebo samostatně. Někteří překladatelé texty upravovali, odstraňujíce tak domnělé omyly opisovačů. Zaměňovali podobající se hlásky (na př. d za w, dž za ch, či t za b) a různě vokalizovali text, psaný bez samohlásek (vokálů). Text obsahuje i staroslověnské výrazy, které neslovanský překladatel vokalizoval jako arabské slova. Pokusili jsme se proto o přesný, doslovný překlad originálu, který je psán t. zv. spisovným jazykem Koránu. Tento, dnes již mrtvý jazyk odborná arabská literatura stále používá, podobně, jako evropská latinu. Našli jsme dva překladatele. Dr. Cháríf Bahbouh z arabského nakladatelství v Praze nám přeložil text česky a anonymní znalec z Pakistánského Islamabádu, německy (pomocí internetu). Originální text jsme digitalizovali (scanerem) postupně jednotlivá slova posílali překladateli. (obr. 05.) Oba překlady se prakticky nelišily: Muži jejich, jak je to možné (!), (jsou) pod povrchem země a pak udělali tomu střechy ze dřeva. Nakupují v ní, prodávají a v jejich zemi vládne Veligrad, úplně vykopané město,ve kterém bydlí džrwáb. A mají v ní trh v měsíci (kalendářním) tři dny kromě toho, co dojí z mléka. A má hradby (záštity) výborné, nedobytné neobvyklé (vzácné). (On) je nazýván vládce vládců, nejstarší syn a proto král (málik). Dobytek (velký, to je koně i brav) nemají. Patří jemu (který) požívá z (něho) jídla. Ten, který prý má korunu země. Vladykové ho jmenují Svatopluk, který je nejvznešenější a konají dle jeho slov. Sídlo jeho leží uprostřed území Slovanů. Příbytek jeho, kde je, oni vědí. (Mimo) oštěpy a štíty nemají jiné zbraně. Náčelníka svého oni poslouchají. Radami jeho se řídí, velitele svého. Muži jež mají koně, cepy (cepín, sekera s dlouhou rukojetí?) jsou zbraně jejich. Mrtvého když spalují, že je to na přání Boha tvrdí, když se veselí a hrají na hudební nástroje. Jejich strunný nástroj má osm strun. Z medu mají víno. A zpívají během spalování.

Hlavní město se nazývalo Veligrad (velkoměsto). Svatoplukova záliba v pití kobylího mléka, (kumysu ) je nesmysl vyplývající z kompilace výlučného vlastnictví velkého dobytka (nejen koní) a vyloučení mléka z třídenních trhů. Velmi zajímavý je však důvod chybného překladu Velehradu na Velezimu. Text je psán bez vokálů. Výraz grad, město, je psáno slovanským výrazem, tedy bez vokálu g.r.d. Překladatel se musel vypořádat s vokalizací. Měl možnosti GARD (zima) a GARAD (kroupy). GRAD a GRD nemá v arabských slovnících význam. Překladatel tedy usoudil, že význam má jen zima. Nepochopitelnou podzemní lokalitu nahradil, podle něj logicky se zimou související saunou, kterou vylíčil barvitě texty, které jsou zřejmě již jen jeho soukromá literární tvorba.

Pátrání metodou letecké archeologie.

Nenašli jsme archeologické pracoviště, ochotné k průzkumu navržené lokality. Ministerstvo kultury postoupilo náš návrh Archeologickému ústavu akademie věd, pracovišti v Brně. Ostatní archeologické ústavy odmítly poukazem na to, že jedině akademie věd má licenci na výzkum v dané lokalitě. Odborná historická periodika odmítla dokonce i publikování upřesněného překladu textů ibn Rusty tím, že to nebylo ověřeno archeology. Zbyly nám tedy jen metody povolené amatérům. Uvolnění zákazů fotografování ze vzduchu, moderní, levné a snadno dostupné prostředky pro dálkového řízení leteckých modelů, lehké poloautomatické a digitální fotoaparáty, výkonné elektromotory pro pohon, to vše otvírá prostor amatérské letecké archeologii. Oproti klasickým letadlům je snímkování levné a pohotové. Nevadí vysoké vedení, stromy a překážky. Startovat lze operativně ve vhodném stavu porostu i osvětlení. Letová výška může být minimální. Používali jsme modely s elektropohonem, neboť jsou lehké, tiché a bezpečné. Různý obsah vody, živin a jiných látek způsobují změny vzrůstu a zabarvení rostlin. Proto porosty, zejména obilní, ve vhodném stadiu zrání, za správného osvětlení, výšky a úhlu záběru, vykreslují podzemní objekty. Objevují se siluety ohnišť, staveb, pecí chýší a dalších útvarů. Vyžaduje to však dlouhodobé snímkování. Používali jsme proto digitální fotoaparáty, které umožní okamžité hodnocení na přenosném počítači. Ve správném okamžiku jsme pak snímkovali klasický fotoaparátem na vhodný film. Takové snímky jsou vhodnější pro optické zvětšování detailů.

Brod Moravního řečiště.

Moravní niva je široká místy až 6 km. Protékalo jí několik řečišť s četnými meandry, jezery, močály a bažinami. Domnívali jsme se, že trasu brodící tak velkou vzdálenost by mohly odhalit letecké snímky, neboť po regulaci toků jsou zde četné pole. V místech brodění byly pokládány hatě, větve a zpevňující materiály po celá staletí. Dlouholetý provoz jistě zanechal množství organických materiálů, které by mohly ovlivnit zabarvení porostů. Hledali jsme tedy systematicky taková místa v prostoru od Mikulčic po Bzenec. Ukázalo se, že v tomto případě vyhovují spíše snímky z velké výšky, které zachytí celou říční nivu. Nejlépe se osvědčila expozice v infračerveném světle, která zvyšuje kontrast vlhkých porostů. Skutečně jsme takovou trasu, kolmou na všechny moravní ramena a řečiště našli (obr. 06). Je na velmi vhodném místě pro překonání říční nivy, na jejím nejužším místě.

Tam, kde u Sudoměřic se předhůří Bílých Karpat přibližuje protějšímu břehu u Rohatce na necelé 3 km. Prochází kolem kapličky s příznačným názvem Na hatích. Směřuje od osady Sudoměřice k Rohatci a pokračuje přesně k Náklu u Ratíškovic. V roce 2004 při budování silničního nadjezdu Sudoměřického potoka byl narušen velký areál, který byl zkoumal Památkový ústav Brno. Nalezli množství ohnišť, pecí, chatek a dalších objektů, jejichž datování naznačilo trvalou funkčnost od období Říma, přes stěhování národů a osídlení Slovanů až do 12. století (obr. 07). Tábořilo zde zřejmě nespočet kupeckých výprav.

Velký výrobní areál.

V Rohatci, přesně tam, kde nalezená trasa vystupovala na pravý moravní břeh, je polní trať zvaná Kerchůvky. Její název souvisí s množstvím střepů a kostí, které zde byly vyorávány. Letecké snímky nám zde odhalily podobný areál jako u Sudoměřic (obr. 08). Pozemním průzkumem byly nalezeny četné polykulturní střepy datovatelné shodně jako archeologické nálezy na protějším Sudoměřickém břehu řeky Moravy. Bylo tam však také velké množství železářských strusek, zbytků pecí a úlomků železné rudy. Podle analýzy šlo zejména o hematit a limonit. Nálezy objektů zachycovaných na leteckých snímcích porostů, doložené struskami a střepy po orbě pozemků i nálezy celých taveb pokračovaly podél toku Ratíškovického potoka. Množství objektů představuje desítky tisíc. A to jen na polích, když většina území je zalesněna. Nálezy skleněných slitků, přeslenů a dalších předmětů naznačuje širší výrobní sortiment (obr. 09).

Největší koncentrace objektů se nachází v poloze Růdník (obr. 10). Poblíž, v trati Křivda zkoumalo v šedesátých letech Kyjovské muzeum slovanské valové opevnění z 9. století. Nálezová zpráva uvádí neobvykle velké množství železných předmětů a nástrojů. Naznačuje to, že v areálu hutnili také Slované.

Masivní nálezy železářských strusek jsou známy také z Ratíškovic, přímo v občanské zástavbě. Na leteckých snímcích jsme objekty výrobního areálu zachytili v poloze Padělky. Kdysi záhumenková políčka vykreslují objekty jen na těch, které mají obilní porost. Areál se rozkládal podél potoka, přitékajícího z vrcholu Nákla. I zde jsou doprovázeny polykulturními střepy a železářskou struskou. V lednu 2005 při sázení stromku byl zde jeden z objektů odkryt. Přivolaní archeologové z Mikulčic potvrdili, že jde o slovanský objekt, pec na výrobu dřevného dehtu, datovali jej do 11 století.

Moravská Sahara.

V okolí nalezeného výrobního areálu se ještě koncem 19. století rozkládala písečná poušť o rozloze 4 tisíce hektarů. Zalesnil ji kanadskou borovicí strážnický lesník Bechtel. Postavili mu za to pomník u Bzeneckého Přívozu (obr. 12). Porost staleté Doubravy zde byl kdysi velmi dávno vykácen. Déšť splavil ornici až na písečný podklad a vítr vytvořil písečné duny a přesypy jako na Sahaře. Však ji také nazývali Moravská Sahara. Zdá se, že na počátku této přírodní ekologické katastrofy stála velká spotřeba dřeva na přípravu dřevěného uhlí k redukci železné rudy a ostatních výrobních činností.

Babí lom.

Pátrali jsme po zdroji železné rudy. Podle místních kronik a názoru autorů různých místních publikací prý zde tavili bahenní rudu z místa „Červené bláto“ již Keltové. Červené bláto je však název části Ratíškovického potoka a ložiska bahenní rudy jsme tam nenašli. Nacházené zbytky železné rudy limonitu a krevele naznačovaly používání velmi kvalitních rud, jejichž geologické stáří naznačovalo, že nemůže pocházet z panonských a sarmatských sedimentů, ale z podstatně větších hloubek. Na povrch by se měly dostat spíše v hornatých místech. Velký výrobní areál, na němž se hutnilo po více než deset století a zanechal po sobě velkou písečnou poušť, musel mít také velkou spotřebu železné rudy. Pozůstatky její těžby by měly zanechat stopy v terénu. Hurt ve své práci „Kyjovsko“ hovoří o těžbě železné rudy na vrcholu Babí Lom u Kyjova. Kutání tam prováděl kníže Salm na jižním svahu v letech 1820 až 1860. Část tavili na místě zvaném Šmelcovna a část v huti Bojkovice. Ruda nebyla kvalitní a proto práce skončily. Uvádí, že podle neověřené tradice se zde těžila ruda již za Keltů. Na severozápadním svahu této hory, na rozhraní katastru Stražovic a Větéřova, se nachází největší známý slovanský mohylník na území Moravy. Popsal ho již Červinka. Zkoumán byl Skutilem v roce 1941. Překvapil tím, že se zde našly první slovanské kostrové hroby s výklenkem. Hroby byly velmi chudé na nálezy. Nejméně dvě valová opevnění poblíž jsou považována za jejich sídliště. Asi 500 m od těchto lokalit jsme našli významné známky starých těžebních činností. Na ploše několika km 2 jsou velké haldy hlušiny, propadlé těžební štoly, a velké hromady zbytků rudy (obr. 13). Ta byla těžena v podobě valounů ve slepencích. Valouny černohnědé barvy po roztlučení obsahují žluté a červené jádro limonitu a hematitu. To jsou rudy shodné s nálezy ve struskách z Růdníku, Ratíškovic i Rohatce (obr. 14). Zdá se, že mohylník skrývá hroby dávných horníků, kteří těžili železnou rudu pro výrobní areál. Kutali zde Slované, Germáni a Kelti, jak naznačují významné nálezy těchto etnik ve Větéřově a zejména v Nechvalíně. Bohaté nálezy 4 mečů, zlatých a stříbrných šperků a ostruh jsou zde dávány archeology do přímé souvislosti s těžbou železné rudy. Nález šesti hrobů slovanských bojovníků, z období Sámovy říše, z nich jeden s mečem velmi starobylého tvaru, podle nálezové zprávy by měl vést ke korekci názorů na střediska nejstarších států Slovanů. Omezený záchranný výzkum zde odkryl jen o jeden meč méně, než dlouholetý výzkum Starého města.

Svatoplukův palác byla věž?

Letecký i pozemní průzkum propastí Nákla a okolí naráží na problémy s tím, že zde po staletí probíhala těžba lignitu a následovaly značné terénní úpravy, které významně změnily krajinu. Přesto jsou tam velmi zajímavé místa. Na příklad plošná požární destrukce na strategické výspě propasti zvané Horky umožňuje vyslovit podezření na požár věžovité konstrukce. Byla zřejmě vybudovaná z velkého množství dřeva s jílovými výmazy. Množství spálených a rozdrcených kostí, se zbytky lidského dentinu naznačují její tragický zánik. Proto zde místní nadšenci zde vybudovali pamětní Liliový kříž. Vytesal jej pan Zelinka z jednoho kmene dubu. Byl slavnostně odhalen v předvečer státního svátku Věrozvěstů v roce vstupu Moravských regionů do EU (obr. 15). Každoročně se tu vždy v neděli předcházející státnímu svátku věrozvěstů koná slavnostní krojované shromáždění s alegorickou scénou z moravské historie.

Metodějova katedrála?

Nejzávažnější nález poskytl letecký průzkum naftových polí u Nákla. Na úpatí jedné z „bahenních sopek“, která je na mapě označena jako kota 218, jsme našli siluetu velkého stavebního objektu. Jeho tvar i orientace podélné osy k východu umožňuje vyslovit podezření na sakrální povahu stavby (obr. 16). Její rozměry by byly skutečně úctyhodné. Délka 80 m a šířka asi 40 m by umožňovala kapacitu více než 4000 osob. Byl by to skutečně Velký Moravský chrám.

Zajímavé je, že jen několik set metrů odtud se tyčí ikoník, který má kamennou barokní ikonu s reliefem sídelního biskupa (obr. 17). Jeho atributy starobylého tvaru a nápis V M I (Vae Methodius Iacet, snad tedy ó běda M zde mrtev leží) naznačuje možnou souvislost s touto stavbou. Také nedaleko se nacházející (románská?) kamenná křtitelnice pro dospělé osoby. Je druhotně užita jako podstavec kříže. Letopočet 1785, který je na ní vytesán připomíná 900 let od smrti Metoděje (obr. 18). Také nález kultovního mečíku se zlatem a stříbrem zdobenou rukojetí ze 13. století a nedaleko vyoraný poklad desetitisíců drobných stříbrných mincí ze stejného období naznačují, že stavba měla sakrální účel a byla funkční ještě ve 13. století. Tak velké množství na tehdejší dobu „drobných“ mincí je totiž považováno za milodary chrámové pokladny (obr. 19).

Zkusili jsme zjistit geologický profil na nalezené siluetě možné stavby. Vrtaná sonda o průměru několika centimetrů do hloubky 240 cm přinesla informaci o tom, že objekt je zřejmě v hloubce ještě větší a překryt výronem tekutých písků. Ty zde vznikaly často při vrtání nafty. Na příklad při vrtu na Čertoprdu bylo vypuštěno do ovzduší přes 4 milionu m3 metanu. Nebylo pro něj využití, vrtaři čekali na výron petroleje. Kronikář blízké obce Vacenovice popsal tuto událost: „8. prosince 1929 vrtala na Sedmirohé naftu firma Holzman a Holna. Vrtali ručně na místě Čertoprd, známém výrony plynů. V hloubce 8 m narazili na plyn. Roura se otřásala tak, že se ručně nedalo pracovati. Postavili proto parní soupravu Fauck-Vierfeld. V hloubce 111 m nastal výbuch. Plyn rozmetal vše co měl v cestě a smíšený s jemným namodralým pískem s řevem dral se mocným proudem z roury. Houfně lidé přicházeli podívat se na ten jev a neznalí říkali, že na Čertoprdu vybuchla sopka." Možnost, že katedrála stojí na bývalém pohanském kultovním místě naznačují také některé kamenné artefakty. T. zv. „Svatobořické opice“, kamenné skulptury římských bohů neznámého stáří, hlavice antického sloupu, bronzová soška boha Herma, četné římské mince nalézané v okolí, a další nálezy. Zpráva o možné erupci metanu u Metodějova stolce je v Theofylaktově díle „Život sv. Klimenta, biskupa Bulharů“, k roku 885:* „ zatřásl Bůh zemí a rozevřel ji. Zazněl hukot. Zatřásli se obyvatelé Města, běželi k vladaři a děli:.“Co se děje?“… Avšak jazyk heretiků pomlouval ten div, říkaje, že jsou to kouzla a čáry kouzelníků, sami jsouce v jejich moci. Přešly tři dny a děje se totéž. Zemětřesení s hukotem s nebe…“* Také perští kupci popisují pohřební obřady na zvláštních pahrbcích u sídla Svatoplukova, kde uctívali oheň. Skutečnost, že katedrální chrám nestál přímo v metropoli uvádí „Petice bavorského episkopátu“ z roku 900, která protestuje proti vyslání arcibiskupa Jana na stolec Metodějův, kde Pasovští konávali synody. Shodně píše i „Jádro katalogu moravských biskupů“ ze 14. století, podle nichž biskup Jan „sídlil 25 let v chrámu sv. Petra u Veligradu, který byl kdysi metropolitním sídlem. Tam v míru zemřel.“

Seznam vyobrazení.